Gillespie Pass-Makarora

Tyden pred ukoncenim pracovniho pomeru v Maka jsem se dohodl s kolegy,ze vyrazime na zaverecny vicedenni trecik udolim Young valey na Young hut, pres Gillespia pass do Siberskeho udoli a odtud zpet do Maka.



Vse bylo naplanovano presne na 3dny s navratem ve stredu rano v 9:30 s tim (aby to bylo napinavejsi) ze zacinam pracovat od 10:30. Jako obvykle to trochu nevyslo, ale o tom az pozdeji. Nepredbihejme.



Prvotni slozeni vypravy bylo David, Ja a Meda. Pri planovani v hospudce vecer pred tim se k nam pripojil kuchar David II. Pro odliseni techto dvou partaku vyuziji prezdivek uzivanych v Maka, teddy Drunk Dave a Tall Dave. S tall Davem jsem jiz prosel trek Wilkinem na Top Forks hut, takze ten uz vedel do ceho jde. U drunk Dave to bylo horsi. S rostoucim alkoholem v krvy rostlo jeho odhodlani a zaroven i zkusenosti v horach. Na zaver podle jeho slov by nas tam mohl, jakoz to domorodec (KIVAK) vynest a tim ze ho bereme sebou vlastne uz mame zarucenou uspesnost cele vypravy. Na otazku jestli si uvedomuje ze pujdeme dlouho pesky a do poradneho kopce odvetil:”O mne se neboj, ja mam najezdeno z kola.” (na kole sedel toto leto dvakrat)





Rano jsme se sesli s veskerou vyzbroji a vystroji v kavarne u ranni cokolady a zahajili posledni breafing nad topo mapou. Za zminku snad stoji jen vybaveni s jakym prisel nas kivacky kolega. Vecer pred tim si pujcil od kamarada prochozene pohorky o dve az tri cisla vetsi,deku misto spacaku(teplota se v noci pohybuje kolem 10stupnu), v batohu zabalenych 8 klobas , jedno baleni chleba a dvoulitrovou flasku vody. Podle jeho slov dostacujici vybaveni pro tridenni trek v divokych novozelandskych horach.




Na cestu jsme se vydali kolem desate a prvni den prosli priblizne 25 km terenem zpocatku busi a lukami, bez viditelnych znacenych cesticek. Ty se objevili priblizne za 7km kdy jsme se napojili na oficialni trek. Cesta byla uzasnou scenerii podel reky Young a relativne ne moc kopcovita . Kopcovita cast prisla az druhy den kdy jsme lezli Gillespia pass cca 1000m prevyseni. Na Young Hut dosli nase botky kolem 19hodiny vecerni, kdy uz se pomalu zacalo smrakati. Dunk Dave padnul na lavici a sejmul sve otrochu vetsi botky. Na me zacala zarit jeho ponoska napustena krvi, od totalne rozedrene nohy a popraskanych puchyru!




Ten vecer zalehnnul mezi prvnima a podle jeho pozdejsich slov se celou noc modlil at se probudi ze spatneho snu ve svem pokojiku. Neprobudil. Tato noc byla i pro mne zajimava, jelikoz jsem se rozhodl spat opet venku, pod rozzarenou oblohou na cerstvem vzdousku. Chata byla plna pekne propocenych lidi a nekteri jedinci byli slyset az ven jak jim hlasivky pri spanku pracovaly. Rozlozil jsem se pekne na terasce a do spacaku vrazil flasku s varici vodou. Po celem tele se mi zacalo rozlevat prijemne teplicko.Behem pul hodinky me premahal spanek a pomalu vitezil. Kdyz tu nahle slysim podezreli zvuk. Pripominalo to klepani podpadku o drevenou podlahu. Behem par vterin me tento zvuk vytahl zpet z rise snove. Zakuklen ve sve mumii jsem zacal uvazovat co je pro me lepsi, rozbalitt se ze spacaku a udelat pruzkum blizkeho okoli, nebo zustat zabalen jako larva a cekat jestli me neco sezere. Nakonec jsem zvolil zlatou stredni cestu. Po vzoru pidalky jsem provedl manevr vztyceni se v zapnutem spacaku a celovkou na hlave jsem pustil sloupec bileho svetla smerem k blizicimu se zvuku. Predemnou se objevilo neco mezi medvidkem, jezevcem a opici...zelandane ho nazivaji Posum. Je to mistni zvedave nenasytne zviratko, patrajici po vsem co by mohlo zbastit . A v soucastne dobe se zacalo zajimat o mne. V okamziku kdy na nej dopadlo svetlo postavil se na zadni a zkamenel. Vypadalo to, jako by si myslel ze je neviditelny, kdyz se nehybe. To se jim casto stava osudnym na silnicich, kdy to same delaji pri prechazeni silnice, po vbehnuti do drahy svetlometu auta. Kolem silnic jich lezi stovky.
Ale zpet k memu posumovi. Tak jsme na terase chaty stali, tedy ja sedel zabalenej ve spacaku vypadaje jako obri larva ktere zari celo a posum s otevrenou tlamou vypadal jako kdyz neveri svym ocim. Po chvilce me to prestalo bavit. Hlavne se moje pozice zacala stavati nepohodlnou. Zhasnul jsem tedy a doufal, ze posum vyuzije tmy k uprku. Zvuky neustavali, tak jsem se opet vztycil a posvitil stejnym smerem. Nic se nezmenilo, posum ve stejne pozici , jen jeho vzdalenost odemne se snizila z 10m na 5m. Zarval jsem na nej, doufaje ze se lekne a zdrhne. Nic. Vsiml jsem si sve dlouhe hole, ulozene bezpecne vedle meho lezeni. Ze bych mu vyprasil kozich! Jediny problem byl osvobodit alespon sve horni koncetiny ze sevreni spacaku. Lenost a jiste teplicko ve spacaku zvitezili a dal jsem jeste jednu sanci Posumovi. Zhasnul jsem a zalehnul. Nic jsem neslysel. Ze by? V hlave mi porad probyhal obraz Posuma plizici se po spickach k me hlave a s cilem ukousnout mi nos a poradne poveceret! Nedalo mi to a rozsvitil jsem znovu. K memu ani ne prekvapeni, posum byl odemne necele dva metry, v pozici sochy Sfyngy. Zarval jsem znovu....ignorace. Byl na dosah moji hole ale ma hul byla efektivni jen v mych rukach, ktere byly zachumlane hluboko ve spacacku. Mel jsem pred sebou dulezite rozhodnuti. Bojovat a nebo se tomu podat...Teplo bylo silnejsi a tak jsem se prekulil na boku, zatahl kuklu tak, ze mi vycuhoval jenom ten nos a pokusil se usnout. S povzdali jsem stale slisel tapkani a cuchani toho otravnyho posuma. Nakonec ale unava zvitezila a ja usnul. Rano jsem mel vse na svem miste, vcetne nosu a hole.



Cesta pres Gillespia pass probehla za proliti litru potu a odrikani. Drunk Dave jakoz to silny kurak si dokonce prohlidul sve plice, po te co je v zadychani vyplivnul. Kdyz jsme se dostali na vrchol. Drunk Dave padnul na znak a ze ho tam mame nechat. Obed ho postavil zase na znicene nohy. Zde se mu udala dalsi pro nej nezapomenutelna prihoda. Uprostred zeme nikoho, daleko od civilizace, na vrcholku hory, s vyhledem do kraje, prisla na nej potreba polozit bobek. Sli jsme tedy s Tall Davem dal a cekali za hrebenem. Kdyz nas kivacky pritel dohnal, zaril jako slunicko. Ocividne se dobra vec podarila. Zacal nam s nadsenim vypravet jak stahnul gate, zacal vytvaret dilo, s krasnym vyhledem do kraje. Nahle se par metru od nej z poza kamene prehoupla postava dalsiho turisty, ktereho tam neocekaval. Dobrym zvykem v techto koncinach je to, ze kdyz nekoho vidis, jdes za nim pokecat. To se ale zrovna Drunk Davovi nehodilo. Pan si to namiril primo k nemu a uz z dalky na nej maval. Teprve, kdyz byl od nej par metru, zjistil ze jeho pozice neni prirozena a ze ty stazene kalhoty a obnazena rit taky neni na pozdrav. Pry se zacervenal a zacalo takove to trapne ticho, kdy nikdo nevedel co rict, krome hello, how are you. Dave odvetil fine...samozrejme. Pan tam jeste chvilku stal a kochal se s Davem a pak mu rika, ze ho teda nebude rusit, ze asi pomoc nepotrebuje a odesel. Na zaver,Dave litoval ze pan odesel, protoze se ho nezeptalna papir, ktery nejak zapomel. Pouzil udajne nejakou rostlinu co tam nasel...ale na tech hrebenech moc listu neroste tak by me zajmalo co nasel :)



Nasledoval dlouhy sestup do druheho udoli, ktery byl hodne bolestny na klouby. Drunk Davovi jsme nakonec museli bandazovat koleno, protoze si ho nejak hnul, ci co. Zajistil nam horke chvilky! V jednu chvili jsem uz vymejslel improvizovane nositka.
Ale nakonec po snedeni posedni klobasy a horkem caji, sebral poslednich sil a sesli jsme do Siberia valey.



Druhy den bylo domluvene letadlo na 9 hodinu ktere nas melo odvezti zpet. Jako obvykle, aby to nebylo moc jednoduche v makarore radil silny vitr takze letadlo nemohlo vzletnout. Cekal jsem do 9:30. Drunk David nechtel ani slyset o tom ze by mel nekam chodit dal, ani 6km k rece, kde by ho mohla nabrat jetboat. Opoustel jsem je v 9:30 s tim ze se pokusim chytit jetboat, ktery jezdi pravidelne kolem 11 hodiny. Za hodinu jsem byl na brehu a jetboat prave prijizdel. Ridic Rick me nejdriv zdelil ze bohuzel na lodi neni mista, , jiz tam cekalo 8tremparu. Nakonec kdyz videl moji strhanou a opocenou tvar a zjistil, ze by mu nikdo nemohl udelat kafe v Makarore, posadil me vedle sebe, ze jsem mu chvilkama sedel i na kline.



Do Maka jsem dorazil v 11:15 a pribehl s ruksakem do kavarny. K memu prekvapeni zde obsluhoval sef. Inu zastupitelnost musi byt. Na moji omluvu nic nerekl a dal si varil kafe pro zakazniky. Znervoznel az kdyz jsem mu rekl ze kuchar a Tall Dave jsou stale v Siberii a nevi kdy se dostanou domu. Ze Drunk Dave vypada jak kdyz se vratil z bitvy. Obvazane koleno, opren o hul, ponozky zkrvavene a jeho chuze vypada jak z filmu Noc ozivlych mrtvol. Oba meli nastoupit do prace ve dve hodiny. Nakonec jsme se nastesti vsichni shledali a toto odpoledne a vecer prezili.



Ten vecer v nas vzniklo pouto, jako u veteranu, kteri se vratili prezivsi z krute valky...Bratrstvo neohrozenych.














(omluvte kvalitu fotografii...muj mobil delal co mohl!)

Par zaberu z mist kde v soucasne dobe pracuji...

tak tady takhle postavam, kdyz je klid a kdyz me nehoni mistni kiwi kucharka.

No a takhle vypada 60 procent dne...hladovi lide vrhajici se na jidlo a ja jim musim pripominat ze by mohli zaplatit. :)

12 miles creek

V tento den odpoledne, me vitr zaval priblizne deset kilometru za Queenstovn smerem na Glenorchy. Teda spis nez vitr se jednalo o autobus linky Tracknet a ridice jmenem Willie. Muzete si ho pamatovat z cesty do Alexandry, kdy zhavil telefon aby mi zajistil cestu zpet. Tentokrat to bylo podobne. Nejdrive mi zajistoval ubytovani v Queenstownu a pote kdyz jsme na zastavce we Wanace potkali jineho ridice od Atomicu, domluvil mi svoz zpet do Maka.

Za tyto jeho sluzby jsem se mu nalezite odvdecil a koupil mu pekne 6tici exportnich PU cek z rodne Plzne. Byl tak zaskocenej, ze mi je porad vracel a nechtel si je ani vzit. Az nakonec jsme se dohodli a odchazel spokojene s 5ti a me zustala v ruce jedna. Ze pry at aspon ochutnam. Taky jsem si to nalezite vychutnal.
Willie me vylozil v Queenstownu a muj plan byl o 45 km dalejc...Glenorchy. Vydal jsem se tedy dal po vetru a parecek mladych Kiwi obcanku me dovezl az na misto 10 km od Queenstownu. Zde koncili na verejnem kempu. Me prislo skoda, kdyz mam jeste nekolik hodin do tmy, zustavat tady a vydal jsem se tedy dale zkousejic dalsiho stopa. Bohuzel tato silnice z Queenstownu do Glenorchy neni moc fregventovana, uz z duvodu, ze v Glenorchy konci a dal uz jsou jen hory. Ubiral jsem se tedy dale po silnici se vztycenym palcem, uz jen tak ze cviku.



U silnice jsem po hodine chuze a preventivniho stopovani zahlidl ukazatel na 12 milles creek trek. Nemel jsem mapu teto oblasti, takze jsem nevedel kam se presne ubira, ale vedl do buse podel reky, kde byla vetsi sance najit misto vhodne pro taboreni. Pustil jsem se tedy nan a jako sestihlava san jsem koukal a hledal misto kde prespat. Tma uz tukala na dvere, ze uz chce dovnitr.




Kdyz jako na zavolanou se objevila tato chaticka, jmenem Sam Sunberry hut, pojmenovana po svem stvoriteli, davnem dobrodruhovi Samovi, mistnim horalovi.







Ale mel ji pekne zarizenou co? V soucastne dobe je tato chata ve sprave DOC a je volna k uzivani prochazejicim horalum, hikerum, turistum a vsem tem, kterym nevadi spat pod jednou strechou s pavoucky, mysma a kdo vi cim jeste. Pro me to bylo jak petihvezdickovy hotel v tehto podminkach.

Pustil jsem se do pripravy svatecni vecere. Svatecni uz pro to, ze byla pritomna jedna studena plzenska 12ka :)



Po veceri jsem padnul do pohodlne propadle postele a vytuhnul jak batole. Na druhy den rano me cekal budicek v pul 5 te. rano a vyslap na vrcholek pro zachyceni par shotu vychazejiciho slunka. Rano byla obloha jasna, hvezdy mi svitily na cestu a ja se ubiral smer vzhuru, pospichaje abych stihnul vychod. Jak jsem se dostal nad uroven buse, jako mavnutim kouzelneho proutku se obloha zatahla... No holt nemuzeme mit vsechno. Kdyz jsem se konecne vyskrabal na vrhol, zasedl jsem a cekal doufaje ze vitr mraky rozfouka. Nerozfoukal a me nakonec vyhnal zacinajici dest. Kdyz jsem sesel zpet do udoli, mraky se zase trochu slunku rozestoupily, tak je povedlo udelat aspon par peknych zaberu jezera Wakatipu.





Zpet na silnici a honem navrat do civilizace jmenem Queenstown. Pocasi mi davalo najevo ze me jinam nepusti ;)

Queenstone Hill

Do Queenstownu me dovezla pani ktera me zahledla na silnici a zastavila uz jenom proto, aby se zeptala, co delam v sedm hodin rano v techto mistech. Popsal jsem ji moji ranni expedici za slunkem cestou do Queenstownu.



Po ubytovani v hostelu hura do ruchu ulic. Za dalsi hodinu jsem toho uz mel dost a tak jsem zamiril na trek(rep. prochazka) jmenem Queenstown Hill.

Vstup vypadal jak brana do kouzelne zahrady z nejake pohadky.



A taky na jednom z vrcholku za touto branou byl kos snu...takze jsem byl nejspis v pohadce.





Ubiral jsem se dale a dale smer od mesta cestou vzhuru nasledujic cestu.







Az jsem dosel k spriznenym boulder ovcim :) Aspon na to tak vypadali. Stali podel tohoto zajimaveho boulderu a vypadali jak kdyz se chystaji ho zdolat. Ja jen litoval ze jsem si nevzal lezacky a a ze se nemuzu postavit k nim do fronty. :)

Trek na Top Forks Hut 16-18.2

Dalsi dva dny volno...co s nima?
Bylo rozhodnuto velice rychle, protoze pocasi na pristich par dni bylo velice slibne.
V nedeli vecer jsme si domluvili odvoz jetboatem do udoli Wilkin River na zacatek dvoudenniho treku podel Wilkin river az k Top Forks hut kde prenocujeme a druhy den obehneme okolni krasy a pak hura do Siberia valley (cca 30km denni tura), kde prenocujeme a druhy den, tedy streda rano poletime zpet do Makarory. Podotykam ze muj nastup do pracovniho procesu byl ve stredu v 10:30 rano. Meli jsme zabookovany vrtulnik, ktery nas mel vyzvednout v 9:30 u Siberia hut.(Nektere z positiv prace v Makarore- muzete si litat v oblacich a kdyz uvarite dobre kafe pilotovi, muzete letet i zadarmo :)












Po vsech pripravach a domlouvani jsme nakonec vylodili nase zavazadla u Kerins Forks Hut, kam nas byl schopny dovezt Rick s jeho sviznym jetboatem. Dal uz musime slapat. Byla prave jedna hod po poledni a pred nami 16 km dlouha tura k nasemu cili. Vyrazili jsme plni elanu, osvezovani vankem probihajicim udoli tam a zpet, chlazeni obcasnym stinem, slunku nepropustne buse. Pripadate si zde jak na horske draze, chvilku nahoru, chvilku dolu a na mape to vypadalo tak rovne :)
Cesta probihla klidne a za celou dobu jsme potkali celkem 4 lidi vracejicich se z tech mist, z cehoz dva byli mistni rangeri starajici se o chaty. Poslednich 5km probihalo rozlehlym udolim, ohranicenym vysokymi skalnimi utesy po obou stranach.
Museli jsme asi petkrat brodit Wilkinskou reku, coz bylo poradne osvezeni nohou. Voda ma kolem 7 stupnu. Po celou dobu nas doprovazela eskorta mistnich komaru, tzv. sunflays. Je zajimave ze si vas nevsimaji pokud jste v pohybu, ale v okamziku kdy zastavite, vase kuze zmeni barvu, jak je obalena temahle potvurkama prahnouci po vasi krvy. Diky temto pronasledovatelum jsou vsechny treky rychlejsi :)
Clovek proste nezastavuje...
Dorazili jsme na misto nemozne popsat slovy. Chatka se nachazi na miste kde se spojuji dve ruzna udoli, obklopena planemi a lesy, s vyhedem na protejsi ledovcove vrcholy kopcu. Musim poznamenat ze jestli ma tohle misto nejake nej...je to urcite nejlepsi vyhled z kadibudky, ktery jsem kdy zazil!!! Kdyz jsem do ni v podvecer zalezl a nechal si otevrene dvirka, mohl jsem se kochat ledovci, udolim, rekou...mate vse jak na dlani a pri tom vsem ten ulevujici pocit ;) No co vam budu vykladat.
Sedel jsem tam do doby nez moje pozadi zacalo poutat pozornost zdejsich pavouku. Jeden si usmyslel udelat si svoji pavucinku na...no radeji jsem mu to rozmluvil. Ale pracuji rychle.
Celou noc jsme pak poslouchali hudbu padajicich lavin.












Druhy den byl budicek kolem 5hodiny...cekala nas dlouha streka. Nejdrive na Lucidus a Diana Lake a pote do Siberia valley. Take jsme meli v planu udelat par fotek vychodu slunce u jezera, coz se vzapeti zjevilo jako nemozne. Nemozne vyskrabat se na nektery z vrcholu. A do udoli zacalo svitit slunko az kolem jedenacte.
Cesta zpet do Siberia Valley utekla jako voda s dvouhodinovou prestavkou a kratsim spankem na obedo-veceri.
Kdyz jsme dorazili k Siberia Hut vyskytl se problem. Tato chata je velice popularni a kapacita omezena, takze jsme zjistili, ze jiz v ni neni mista. To vsak nasinec nezastrasilo a rozhodli jsme se spat venku pred chatou. Urazit dalsich 16 km tyz den do Makarory se jevilo jako nemozne. Tento nas cin upoutal pozornost trekaru zabydlenych v chate...myslenka pro ne nepredstavitelna.
Bal jsem se jen ze muj proridly spacak neudrzi nocni mrazik a pusti ho az ke mne...nakonec to zvladnul a ja taky. Kolem desate jsme zalehli a ostatni trekari tez. Nekolik z nich to nakonec vzdalo a utekli take ven pod hvezdy. Preci jen travit noc v chatce s 16 propocenyma lidma,kteri meli k veceri neco jako cinskou polevku a fazole, k tomu spat vedle nekolika starsich panu, kteri maji v hrtanu ukotvenou motorovou pilu... zadna slast. Takze tri pruvodkyne z Kiwi Experience teto skupiny se rozhodli pripojit k nasi dvouclene skupine venkovnich spacu. A udelali dobre. Tu noc byla obloha jak z pohadky. A na cerstvem vzdousku clovek spi jak batole.




Druhy den rano pote, co nas poslapali nekteri hikeri vyrazejici brzycko rano za svym cilem do kopcu, rozhodli jsme se vstat. Premohli jsme ranni namrazu na spacaku a potlacili vlezly mrazik salkem horkeho caje. Bylo kolem devate rano, kdyz jsme zasedli na zaprazi chaty a cekali na nas odvoz, ktery se mel dostavit za pul hodiny.



Jak to tak byva a aby to bylo pro me napinavejsi, v deset hodin nikde nikdo...zadna helikopotvora, ktera by me svezla 16 km do makarory abych mohl zacit pracovat v 10:30. Zacal jsem mit pocit ze to asi nestihnu. Kdyz tu nahle v dali jsem zaslechl zvuk motoru a vidim jak do udoli prileta letadlo. Necekal jsem na nic a popadl batoh a trada priblizne na kilometr vzdalene letiste. Teda letiste....vyjezdeny pruh travy s oranzovym vetrnym rukavem. Dobihal jsem akorat, kdyz pilot roloval a pripravoval se k odletu. Dobehl jsem k letadlu a hrdine se pred nej postavil se vztycenym palcem. Pilot vystoupil a s usmevem na tvari se ptal jestli neco nepotrebuju. Inu vysvetlil jsem mu situaci...bylo prave 10:25. Uznal ze za 5 min to pesky do Maka nestihnu. Tak me a Davida nalozil a ja uz se jen modlil, at pred tim jeste nepotrebuje zaletet nekam na severni ostrov.









V Makarore jsme pristali v 10:40. Vritil jsem se s plnou polni, spocenej mokrej do kavarny s omluvou ze jdu pozde. Nastesti byl klid a mohl jsem si skocit dat toliko potrebnou sprchu.

Ten den jsem uvaril pilotovi nejlepsi kafe, ktery se mi kdy povedlo... Kdyby nas nevzal tak tam mozna cekame jeste ted a ja jsem bez prace :)